Můj příběh

Aneb jak to celé začalo...

Psal se podzim roku 2018 a já jsem se chystala jet s rodinou na výlet do Vídně. Celou dobu jsem ale cítila, že mi není úplně nejlíp a že mám nejspíš zvýšenou teplotu. To jsem na sobě totiž vždycky poznala, protože mě bolely klouby a pálily oči. Ze začátku jsem tomu nepřikládala význam, v tomhle období toho "řádí", ale když se po čase situace opakovala a já jsem třetí den nemohla vstát z postele, rozhodla jsem se navštívit obvodní. Vzhledem k tomu, že mi bylo jenom zle od žaludku a nic jiného, paní doktorka usoudila, že se nejspíš bude jednat o nějakou střevní virózu a že ty klasické příznaky, jako je průjem apod., pravděpodobně ještě přijdou. Pro jistotu mi vzala krev a já jela domů.

Za nějakou dobu mi volala se slovy: "Nezaznamenala jste, že byste více krvácela třeba při menstruaci?" Je pravda, že jsem se občas při holení řízla žiletkou a trochu déle mi tekla krev a taky se mi občas udělala nějaká modřina, ale to je snad normální, ne? Dále mi řekla, že z výsledků testů vyplynulo, že mám úbytek krevních destiček. Měla jsem jich v tu dobu asi 75. Později jsem zjistila, že norma je někdy mezi 150-400. Doktorka mě tedy poslala na hematologii na vyšetření. V žádance bylo tehdy napsáno, že žádá o vyšetření pro záchyt trombocytopenie. Po nějaké době jsem zamířila na domluvenou prohlídku na hematologii. To bylo snad podruhé v životě, kdy mi brali krev. Tehdy mě braly mrákoty, když jsem viděla ty ampule, které se měly naplnit mojí krví. Raději jsem se dívala z okna na procházející lidi. Takhle to šlo líp. Po dlouhém čekání na výsledky mě paní doktorka prohlédla a doporučila mi, ať si koupím Pyridoxin, který později vystřídal Prednison. Ze začátku se vůbec nevědělo o co jde, doktorka už ze mě byla zoufalá, výsledky pořád ukazovaly, že je něco špatně, ale mě v podstatě kromě zvýšené teploty nic nebylo. Všechno jsme přisuzovaly tomu, že jsem si v té době procházela takovým těžším obdobím, kdy jsme se rozešli s přítelem a také jsem měla dvě zaměstnání. "Prostě jen únava" říkala jsem si. Paní doktorka mi tehdy řekla, že vedu bujarý život, což jsem dodnes nepochopila a raději ani pochopit nechci.

Uběhl nějaký čas a doktorka rozhodla o tom, že by bylo dobré udělat sternální punkci. V té době jsem pořádně nevěděla o co jde, ale už z toho samotného názvu se mi dělalo zle. Vysvětlila mi to tak, že se větší jehlou odebere z hrudi vzorek kostní dřeně, taková tekutina, ze které se potom zjistí, zda netrpím nějakým krevním onemocněním a z jakého důvodu dochází k úbytku krevních destiček a červených krvinek. Nejprve chtěla doktorka tento zákrok provádět u sebe v ordinaci, pak se ale rozhodla, že mě pošle do Hemato-onkologické ambulance v Olomouci, za což jí tímto děkuji.

Punkce kostní dřeně

Co následovalo...

Byl květen roku 2019 a já jsem jela s našima na punkci kostní dřeně do Olomouce. Nebo tak mi to bylo alespoň řečeno, že mi v ten den punkci rovnou provedou. Hned na začátku bylo jasné, že k samotné punkci dojde později, že je nejdřív potřeba udělat nějaká vstupní vyšetření. Takže jsem se u nich zaregistrovala, vzali mi krev, pak jsme dlouho čekali, než přijdu na řadu a půjdu do ordinace za lékařem. Pan doktor byl moc milý, všechno mi vždy vysvětlil a taky mi zodpověděl všechny moje dotazy. Už tehdy při první prohlídce mluvil o různých onemocněních, jejichž názvy mi vůbec nic neříkaly. Z krevních onemocnění jsem znala jen leukémii. Dokonce tam zaznělo, že v nejhorším případě by mohlo dojít k transplantaci kostní dřeně, čemuž jsem se tehdy zasmála se slovy, že "tohle snad nebude nutné". Jó, kdybych věděla, jak to vlastně celé dopadne.

O pár dní později jsem šla na plánovanou sternální punkci. Z internetu jsem měla nastudované, že je to hrozný zákrok. Zpětně se na to dívám tak, že na světe jsou mnohem horší věci. Ovšem vidět ty výrazy obličeje pacientů, kteří odcházeli z místnosti, kde se to celé provádělo, stálo za to. Sem tam se mi zdálo, že slyším i někoho naříkat. Když si mě pozvali do ordinace, byla jsem hrozně nervózní. Sestřička ale byla moc milá, řekla mi, ať se položím na lůžko. Nejprve mi do hrudní kosti píchli znecitlivující injekci a pak obrovskou jehlou vysáli vzorek tekutiny. Byl to pocit, jako kdyby vám rvali srdce z hrudi. Cítila jsem velký tlak, ale povedlo se. Místo mi ošetřili a zalepili. Doporučili mi v ten den dodržovat klidový režim. Takže mě mamka odvezla domů, kde jsem celý den odpočívala. Za nějakou dobu jsem šla na kontrolu a pan doktor mi sdělil, že se nakonec rozhodli provést ještě trepanobiopsii, což znamená odběr válečku kostní dřeně, a to se provádí z lopaty kyčelní kosti. Opět to byla "mňamka". V tomto případě ležíte na břiše, doktor nahmatá to správné místo, opět vám píchnou znecitlivující injekci a jde se na věc. Odběr bych přirovnala k otevírání vína vývrtkou. Přesně takhle vám odeberou vzorek kosti. Pan doktor mi jej dokonce ukázal ve zkumavce. Celý proces je zajímavý, pokud tedy nejste vy tím pacientem. Po zákroku jsem si šla lehnout asi na hodinku do stacionáře, kde jsem měla tlačit bedra k lůžku, aby se případné krvácení po odběru zastavilo.

Ze začátku, když ještě nebyly hotové výsledky, mi pan doktor předepsal injekce B12. Bylo jich celkem hodně, ale žádná změna se nakonala.

Diagnóza těžká aplastická anémie

A co bylo dál?

Trvalo celkem dlouho, než se určila přesná diagnóza. Ze začátku to byla "jen" středně těžká trombocytopenie. Později se přidala onemocnění jako aplastická anémie nebo myelodysplastický syndrom. Vzhledem k tomu, že jsou tato onemocnění podobná, bylo těžší určit, o které se jedná. Čas šel dál, byl listopad roku 2019 a já jsem měla silnou menstruaci. Tak silnou, že jsem měla v noci strach, že vykrvácím. Hned ráno jsme jely s mamkou do nemocnice, kde sestřička nesla výsledky se slovy: "vy jste se nám trochu zhoršila". A opravdu. Destiček v té době bylo pouze 17 a právě kvůli tomuto poklesu docházelo k silnějšímu a častějšímu krvácení. Okamžitě jsem dostala svoji první krevní transfuzi. Opět to bylo něco nového. Šla jsem si lehnout na stacionář, kde do mě proudila nová krev od nějakého dárce, dostala jsem jak krevní destičky, tak červené krvinky. Od té doby jsem transfuze dostávala půl roku. Nejdříve ve větších časových intervalech, později už i dvakrát týdně. Na hemato-onkologii jsem strávila tolik času a vždycky jsem říkala, že o tom jednou napíšu knížku. Bylo by zajímavé sečíst ty počty hodin, kdy sedíte v čekárně, čekáte na odběr krve, potom na výsledky, abyste šli na prohlídku k lékaři a následně vám předepíšou krevní transfuze, které se taky nějakou dobu chystají. Často jsem přicházela před sedmou ráno a o půl čtvrté jsem "zavírala kliniku". Bylo to jako směna v práci. Po čase si moje tělo "vypěstovalo" intoleranci na nějakou látku v těch krevních transfuzích, tudíž jejich příprava byla náročnější a delší. Dokonce jsem u sebe musela neustále nosit kartičku, kde bylo napsáno, o co se jedná, aby při případné autonehodě apod. podali správnou transfuzi bez této látky, jinak bych mohla umřít.

Nejprve to vypadalo, že se opravdu jedná o myelodysplastický syndrom. Někde jsem se dočetla, že se jedná o onemocnění, které postihuje starší část populace v důchodovém věku. Stále mi nebylo jasné, "kde jsem k tomu přišla". Bohužel je to něco, co se nedá přesně určit. Doktor mi tehdy vysvětloval, že to může být po nějaké prodělané infekci apod. Za nějakou dobu bylo jasné, že se jedná o těžkou aplastickou anémii. Tehdy mi doktor předepsal injekce Binocrit. Ty měly moje tělo "nakopnout". Akorát jsem musela vyřešit, kdo mi je bude pravidelně podávat, vzhledem k tomu, že jsem měla užívat asi 2 týdně. Do nemocnice se mi kvůli tomu jezdit nechtělo, už tak jsem tam bývala často. Tehdy jsem napsala zprávu kamarádce, která bydlela ve vedlejším domě a často jsme se vídaly. Okamžitě se nabídla, i když to bylo něco, co nikdy předtím nedělala, šla do toho po hlavě, za což jsem jí vděčná. Mně se při té představě dělalo stále mdlo. Nějakou dobu jsme to takhle praktikovaly, jenže pak přišel covid. Asi si každý pamatuje, jak to bylo dramatické, nic se o tom pořádně nevědělo a my jsme se bály, abych něco nechytla, takže jsem si injekce musela začít podávat sama. Už jsem věděla, jak na to, ale při představě, že něco takového musím udělat, mi bylo zle. Časem se z toho stala rutina. Nebylo to příjemné, ale dalo se to zvládnout. Injekce se píchaly do břicha a občas se mi udělaly modřiny. Vypadalo to, že mě snad kopl kůň nebo jako by mě někdo zmlátil. Modřiny mimochodem vznikaly bez toho, aniž bych se někde bouchla. Kolikrát jsem o tom ani nevěděla, protože stačilo opravdu málo.

Hledá se dárce

Moje tělo se obrátilo proti mně...

Žádná z možností, kterou jsme vyzkoušeli, nepřinesla žádné zlepšení. Jak kdysi řekl můj taťka: "tvoje tělo se rozhodlo sebedestrukce". Dost pravdivá myšlenka, pomyslela jsem si.

Pamatuji si ten den, kdy mi pan doktor řekl, že co se týká léčby, máme dvě možnosti. Buď zahájíme imunosupresivní léčbu nebo je tu možnost alogenní transplantace. Imunosupresivní léčba by znamenala, že pomocí imunosupresiv dojde k potlačení mé vlastní imunity. Vysvětlil mi, že tohle řešení může být úspěšné, ale zároveň je velká pravděpodobnost, že by se onemocnění mohlo časem vrátit. Druhou možností je alogenní transplantace kostní dřeně. Alogenní znamená, že potřebujete buňky od nějakého dárce. Okamžitě jsem věděla, že chci transplantaci. Pokud jsem přeci ještě "v plné síle", moje tělo to zvládne. Podepsali jsme potřebné dokumenty a následovalo hledání dárce.

Samotné hledání dárce proběhlo poměrně rychle, tuším, že to trvalo asi měsíc a půl. Mezitím jsme zahájili přípravný režim, což znamenalo oběhnout sérii vyšetření, např. vyšetření jater a ledvin, srdce, gynekologické vyšetření, zubařské vyšetření, dentální hygienu, spirometrii. Všechna vyšetření proběhla hladce, akorát u zubaře jsem se zastavila o něco déle. Vzhledem k tomu, že před transplantací je potřeba vyloučit jakoukoliv možnost potencionálního zánětu, musela jsem si nechat vytrhnout zuby moudrosti. Nejprve to vypadalo, že se bude jednat o jednu spodní osmičku. Nakonec doktor rozhodl o tom, že bude lepší vytrhnout obě. Ten den jsem musela nejprve na transfuzi krve a krevních destiček, aby rána po extrakci tolik nekrvácela. Pak už následovalo samotné trhání na operačním sále. Pan doktor se mě zeptal, jestli mám děti, protože nejspíš bude potřeba, abych byla po extrakci hospitalizována, kdyby se rána rozkrvácela. Pak mi dal ještě na výběr, jestli budeme trhat oba zuby naráz nebo po jednom. Chvíli jsem přemýšlela, říkala jsem si, že je to docela masochismus svolit k trhání obou, ale bála jsem se hospitalizace, protože to byl můj první pobyt v nemocnici, na který jsem nebyla vůbec připravená. Trhali jsme tedy obě. Operace proběhla celkem v pohodě, sice jsem vyčerpala veškerý možný počet umrtvujících injekcí, pak už by následovala jen celková anestezie, ale zvládli jsme to. Následně jsem byla hospitalizována na hemato-onkologické klinice. Bolest, která přišla později odpoledne byla silná, ale naštěstí mi podali nějaký lék do žíly, takže se to dalo přežít. Ovšem při pohledu do zrcadla jsem vypadala, jako bych spolkla ping pongové míčky. No co, alespoň v tomhle ohledu budu mít do budoucna pokoj.

Ale abych se vrátila zpět k hledání dárce. Jako první byla oslovena moje rodina. Rodiče a ségra Verunka. Pamatuju si to jako dnes, když po odběru vzorku krve přišli ke mně do práce a Verunka mi doslova vletěla do náruče. Tehdy se při odběru tak trochu vyvrátila a její barva obličeje byla celkem nazelenalá. Bohužel ačkoliv jsme rodina, Verunka se se mnou shodovala pouze na 50%, což bylo málo. Pozn.: já to říkám pořád, ségra je blondýna, já brunet, jak říkává taťka :))

Pan doktor měl pro mě ale dobré zprávy. V registru dárců kostní dřeně se našli dárci, kteří se mnou byli shodní, někteří i na 100%. Největší shodu ale měli jen dva. Jeden dárce byl z Německa, druhý byl čech. Z nějakého důvodu vybrali toho neměckého. Skvělá zpráva! To bychom měli, říkala jsem si, protože jsem si uvědomovala fakt, že takové štěstí se nedostane každému pacientovi. I když pořád tady bylo riziko, že to dárce odmítne nebo že bude nemocný a nebude tak moct buňky darovat. To jsem ale ještě netušila, že nejvíc moji plánovanou transplantaci ovlivní ta situace s koronavirem. Moje termíny nástupu do nemocnice se neustále posouvaly, a to kvůli tomu, že mě "předběhli" akutní pacienti nebo proto, že došlo uzavření hranic. Tehdy bylo rozhodnuto o tom, že bude osloven český dárce. Ne, že bych do celého zákroku nechtěla jít, ale panovaly ve mně pochybnosti. Co když to nedopadne dobře, vždyť z nějakého důvodu přece vybrali německého dárce jako prvního? Naštěstí jsem tyhle pochybnosti neměla dlouho. Hranice se pro tyto případy otevřely a začalo jednání s německou stranou.

O svém dárci jsem věděla pouze to, že se narodil 8. 7. 1989 a že má stejnou krevní skupinu. Jen taková malá zajímavost...pokud má váš dárce jinou krevní skupinu, po transplantaci ji berete za svou i vy.

Přípravný režim

Než to všechno vypuklo...

Kromě potřebných vyšetření, jsem měla před nástupem do nemocnice nastudovat brožury o tom, co mě vlastně čeká a jak to všechno bude probíhat. Pamatuji si, jak jsem seděla v čekárně s těmi žalostnými výsledky a oslovil mě starší pán. Řekl mi, ať to moc nečtu, stačí jednou a dost. Musela jsem mu dát za pravdu. S takovými špatnými zprávami se stačí seznámit a pak je vytěsnit. Člověka by přílišné studování těchto věcí uvádělo tak akorát do depresí. I tohle mě samozřejmě potkalo. Ale zpětně vím, že všechno zlé je pro něco dobré. S Petrem, tak se jmenoval, jsem byla v kontaktu i později. Petr měl už jednu transplantaci za sebou a díky němu jsem se dozvěděla, jak to probíhá v praxi.

V pracovní neschopnosti jsem byla už od února roku 2020, kdy jsem chytla příšernou chřipku, která mě vyřadila z provozu na dlouhých 14 dní. Po dohodě s lékařem jsme došli k závěru, že bude lepší zůstat do transplantace doma. Přečetla jsem tedy všechny materiály, které mi dala nemocnice a dozvěděla se tam spoustu zajímavých věcí, ale také příběhů pacientu, kteří si tímto prošli. Brožury obsahovaly celý průběh transplantace, od odběru dárcovských buněk až po potransplantační režim. Zároveň zahrnovaly také spoustu doporučení, například co si vzít nebo nevzít do nemocnice, co můžete jíst, protože po celou dobu necmocničního pobytu a následně i poté musíte držet dietu. Je také potřeba připravit se na to, že v nemocnici budete v průměru asi měsíc, někdy i déle. A hlavně nezoufat, když se kvůli případným komplikacím budete muset do nemocnice vrátit.

Aktuálním tématem byly také vlasy. Pamatuji si to jako dnes, kdy jsem seděla na stacionáři, právě do mě kapala krevní transfuze a kolem mě prošel doktor. Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli přijdu o vlasy. Řekl mi, že ano. Ten den jsem měla celej zkaženej a vlastně jsem ho po návratu z nemocnice domů probrečela. Uvnitř jsem věděla, že o ně přijdu, ale nemohla jsem se s tím smířit. Do té doby jsem měla vlasy, které mi kamarádky záviděly. Rovné, dlouhé a husté. Byla jsem na ně pyšná, i když jsem na ně občas nadávala. Znáte to...bad hair day. Později jsem se dočetla i v brožuře, že je potřeba vlasy před nástupem do nemocnice oholit nebo minimálně ostříhat, aby se stříhání později nemuselo řešit přímo v nemocnici. Takže jsem oslovila mého kadeřníka Romču, jestli by byl ochotný mi vlasy, o které se tak několik let pečlivě stará, ostříhat. Docela jsem se bála, abych mu nezpůsobila nějaký trauma, ale vzal to sportovně. Nakonec bylo ale všechno jinak.

Před nástupem do nemocnice mi pan doktor domluvil prohlídku transplantačního zařízení, abych se podívala, kde bude na měsíc moje "bydliště". Uvítala mě milá staniční sestra a provedla mě ochozem, který byl kolem transplantační jednotky. Za necovidové situace tam pacienti mohli přivítat návštěvu. Venku za sklem. Viděla jsem tedy nejenom svůj pokoj, ale dostala spoustu užitečných rad a informací. I tehdy jsem se ptala... co vlasy? Staniční mi řekla, že by je nestříhala. V jejich očích jsem tehdy viděla, že je jí to líto.

Ale teď něco trochu příjemnějšího... s pracovní neschopností přišla i spousta volného času. Ten jsem trávila převážně procházkami. Výrazně mi pomohly také telefonáty s rodinou a kamarádkami. I přesto, že jsem byla většinu času sama, "protože doba covidová", našli se lidé, kteří mi vykouzlili úsměv na tváři. Například na fotce vpravo dole. Tahle kytice mi přišla od mých kolegyň z práce, které se mnou všechno prožívaly. Nebo další fotka se sladkostmi. Ty na mě čekaly za dveřmi mého bytu od kamarádky Kačky. Nejvíc mě ale pobavil dárek k svátku - učebnice němčiny s podpisy mých kolegyň. Dělaly jsme si srandu, že teď, když mám německého dárce, se se mnou nikdo nedomluví, protože budu "šprechtit" jedna báseň.

Možná si říkáte, že na fotkách níže na mně není vidět ani známka nějakého onemocnění. Byly to spíš světlé chvilky, kdy jsem se nalíčila jen tak pro radost, abych se zkrátka cítila alespoň trochu hezky.

Transplantace kostní dřeně

Už je čas...

Jak jsem psala výše, termíny nástupu do nemocnice se neustále měnily. Pamatuju si, že jsem zrovna vybalovala novou čističku vzduchu, kterou mi pořídili rodiče, abych měla po návratu z nemocnice to nejlepší prostředí po všech stránkách a v tom mi zazvonil telefon. Byl to pan doktor, teď už jiný doktor, než ten, ke kterému jsem chodila obvykle. Řekl mi, že 25.5. nastupuji. Okamžitě jsem tu informaci volala domů. Měla jsem radost, že už se to konečně někam posune. Krevních projevů a modřin totiž přibývalo a krevních destiček ubývalo. Týden před nástupem jsem se dostala na hodnotu 5. Oholit si nohy už byla docela odvaha. A stejně jsem ještě jednou skončila na pohotovosti s krvácením. Tehdy jsem cítila v ústech, jak mi někde v krku teče krev. Dokonce se mi udělala modřina i na jazyku. Asi chápete, že jsem se docela bála, jak tohle celé dopadne. Nicméně transfuze to jako vždy vyřešila, ale jenom na chvilku. Pan doktor ze zajímavosti zjišťoval, jak dlouho se ve mně udrží. Byly to pouhé dvě hodiny. Kromě toho jsem se docela zadýchávala. To je totiž další z příznaků krevní anémie, stejně jako závratě nebo zvýšená únava. Pozn. A já se tehdá divila, že při výstupu na Ďumbier nemůžu dýchat. Tímto děkuji kamarádce Kačce, která mě v bouřce táhla za ruku, abych šla dál.

Před nástupem do nemocnice bylo ještě potřeba přestěhovat akvárko k ségře a se všemi se rozloučit. Dostala jsem nějaké talismany, spoustu energie a naděje, že všechno bude dobré.

Nástup na hospitalizaci

25. 5. 2020

Bylo pondělí 25. 5. 2020 a já jsem se hned na sedmou ráno vydala do nemocnice, kde mi udělali PCR test, aby se vyloučil covid. Potom jsme vyřídili veškeré potřebné dokumenty a mě poslali na lůžkové oddělení Hemato-onkologické kliniky, kde jsem si pár hodin poseděla a vyčkávala na výsledek testu. Celou dobu jsem telefonovala s mamkou a krátila si tak čas. Probíraly jsme všechno možné i nemožné. Na jednu stranu jsem se hrozně těšila, že budu zase o krůček blíž ke zdraví, ale na druhou stranu jsem vstupovala do obrovské nejistoty.

Tuším, že mě na transplantační jednotku přijímali těsně před dvanáctou - akorát na oběd :)) Hned u vstupu mě uvítaly milé sestřičky, které mi zkontrolovaly obsah kufru a protřídily, co si sebou dál můžu vzít a co ne. Z těch věcí neprošla myslím jen žiletka. Jednalo se o předměty, kterými bych si mohla přivodit krvácení, a které mohly znamenat riziko. V tu chvíli mi sestry daly nemocniční pyžamo, abych se rovnou převlékla a moje oblečení i s kufrem zůstalo ve vstupní chodbě. Vzhledem k tomu, že v transplantační jednotce je velmi čisté prostředí, nesmí se tam dostat nic, co by mohlo pacienty ohrozit.

Transplantační oddělení je poměrně malé a zahrnuje jen pár "boxů". Pokoj, který jsem dostala já, byl hezký, měl takové růžovo-fialové kachličky, přesně moje oblíbené barvy. Někde jsem četla, že spousta pacientů počítá, kolik jich tam je. Přiznám se, že i já jsem je několikrát počítala. Na pokoji jsem měla vlastní sociální zázemí a po celou dobu hospitalizace jsem tam byla sama. Co mě ale na první pohled zaujalo, byl nádherný výhled na Velkomoravskou ulici. Vzhledem k tomu, že ten den svítilo sluníčko, to na mě i přes všechny obavy působilo optimisticky. První den byl takový aklimatizační. Nedělo se toho moc, možná jsem si jen měla zvyknout na nemocniční prostředí a nachystat se na to, co mě čeká. Po obědě jsem si opět telefonovala s rodinou a četla knížku. Vlastně jsem si představovala, že si po dobu hospitalizace přečtu pár knih, později mě moje psychika vyvedla z omylu, ale o tom až později.

Druhý den už byl o něco zajímavější. Pan doktor mi řekl, jaký je plán. Ten den mi měli zavést centrální žilní katetr, aby mi přes něj mohli podávat veškeré kapačky. Vzhledem k tomu, že jsem měla velký problém s krevními destičkami a s krvácením, zavedli mi jej na nejvíc bezpečné místo, tedy do třísla. Bylo to trochu nepříjemné a dost jsem se v tu chvíli bála, ale bylo to nevyhnutelné. To místo se muselo každý týden "převazovat", občas i krvácelo. Největší pozor jsem si musela dávat ve sprše, aby se mi tam nedostala voda. I tak bylo sprchování docela zážitkem, vzhledem k tomu, že na transplantační jednotce není klasická sprchovací hlavice, ale koncovka hadice je opatřená filtrací, takže teče jen slabý proud vody a umýt si vlasy byl docela boj, při kterém mi vždy musela pomáhat sestra.

Než se mohlo přistoupit k samotné transplantaci, čekal mě přípravný režim, který trval zhruba 10 dnů. Věděla jsem, že mě budou muset ozařovat a taky podat nějaké dávky chemoterapie, aby se zničila moje vlastní imunita a připravilo se tak místo pro nové buňky od dárce. Nejprve jsem byla poslána na vyšetření, kde si lékař fixou zaznačil, kde přesně mě budou ozařovat. Při tomto vyšetření jsem musela ležet a nehýbat se. Po pár dnech jsem se dostavila už na samotné ozáření. Místnost, kde mělo ozáření proběhnout, byla hodně tmavá a velká. Na zemi už byl připraven takový odlitek, do kterého jsem si lehla a lékaři mě napolohovali tak, aby se mohlo začít s ozářením. Ozařovali mě natřikrát, asi vzhledem k mojí výšce (měřím 182 cm). Vždy mě "přikryli" sklem, poté odběhli, aby mě ozářili, sklo posunuli a takhle to probíhalo jak zepředu, tak i zezadu. Hlavně zezadu to nebyl moc příjemný pocit, když ležíte ve tmě, máte na sobě jen spodní prádlo a víte, že nad vámi je sklo. Trochu mě braly pocity klaustrofobie, ale nakonec to nebylo nic hrozného. Tohle bylo taky jediné vyšetření, kdy jsem se dostala ven a mohla alespoň na chvíli opustit transplantační jednotku. Zároveň jsem se mohla konečně nadechnout čerstvého vzduchu. Ono totiž na transplantační jednotce je speciální filtrace vzduchu, ale okno si tam prostě neotevřete.

Současně jsem dostávala dávky chemoterapie, bylo jich celkem 8. Docela jsem se bála toho, jak na ně moje tělo bude reagovat, i když jsem věděla, že dnes už jsou různé léky proti nevolnosti. Je pravda, že s nevolností jsem problémy neměla, trápilo mě spíš nechutenství. Po chemoterapiích jsem se do jídla musela doslova nutit. Najednou jsem taky více vnímala některé vůně a pachy.

* další článek již brzy